Dlouhovlasá kronika
Vývoj hnutí Hippies v Čechách

Tento článek je pokusem zmapovat alespoň některé iniciativy a projevy české nekonformní mládeže, tzv. “mániček”, “hašišáků”, tedy “Hippies” v České republice. Není zdaleka vyčerpávající. Jsou v něm uvedeny méně známé skutečnosti (mírové pochody a spontánní protesty 80. let) na úkor podrobnějších informací o hnutí undergroundu a represích proti němu a o dalších iniciativách jako byla Jazzová sekce (v níž se rovněž angažovala řada “mániček”) a s ní spojená alternativní rocková scéna. Část těchto informací byla otištěna v bulletinech česko-polské solidarity, např. v čísle 4/1988 a dalších.

Začátky

Je velmi těžké psát o hnutí Hippies v bývalém Československu, neboť jeho podoby a projevy byly od těch, které známe z USA a Západní Evropy, v mnohém odlišné. Nelze ho ani zcela ztotožnit s hnutím v Polsku nebo bývalém SSSR, kde se v menším rozsahu udrželo kontinuálně dodnes. Nicméně filosofie Hippies, jejich životní styl, hudba i oblékání československou mládež silně ovlivnily.

První skupiny “mániček”, vlasatců” či “chuligánů”, jak je označoval oficiální tisk, se začaly objevovat na ulicích českých a slovenských měst v polovině 60. let. Byla to doba postupného politického a kulturního uvolňování, které vyvrcholilo “Pražským jarem 1968”. Nekonformní mládež se začala sdružovat v party a komunity, jež záhy vzbudily pozornost veřejnosti i úřadů. Stejně jako na Západě i v Československu vznikají desítky rockových skupin a jsou otevřeny první rockové kluby.

V té době však dochází k stále častějším otevřeným projevům nesouhlasu s režimem. Místem takových protestů se stal pomník Karla Hynka Máchy v Praze na Petříně. Zde se již od roku 1962 scházela na prvního máje vždy vpodvečer pražská mládež na svých neoficiálních “majálesech” (tradičních studentských slavnostech, po komunistickém puči zakázaných).

Tato shromáždění často přerůstala v protestní průvody Prahou a srážky s Veřejnou bezpečností (VB). Pražští “beatnici” byli samozřejmě u toho. Velký vliv na nekonformní mládež měla vedle rockové hudby i beatnická poezie, jejíž překlady se začínaly objevovat v některých literárních časopisech. Ovšem texty Ginsberga, Ferlingettiho a dalších se šířily i v samizdatových opisech. Populární byli i čeští básníci, zejména Václav Hrabě (1940 – 1965)

Důležitou událostí, a to nejenom pro “beatnické” komunity, se stala návštěva A. Ginsberga v Praze roku 1965. Komunistická vláda tehdy po dlouhé době povolila uspořádat oficiální majáles. To se však stalo nepřímou manifestací, odmítající způsob vlády KSČ.

Majálesového průvodu se zúčastnilo několik tisíc lidí a jeho vyvrcholením se stala volba A. Ginsberga Králem majáles. Počet “mániček” po této události stoupl na ulicích československých měst natolik, že se komunisté rozhodli zakročit. V Praze se střediskem, jakýmsi “Hyde parkem”, “beatniků” té doby staly schody před Národním muzeem nad Václavským náměstím. Zde se jich téměř denně scházelo několik desítek.

Významnou komunitou té doby byli lidé z okruhu výtvarníka a hudebníka Milana Knížáka [Milan Knížák (1940) - nezařaditelná individualita. Stál mimo underground i další nezávislé iniciativy. V současné době je ředitelem Národní Galerie. Kandidoval do Senátu za pravicovou ODS Václava Klause (nebyl zvolen)]. Tato komunita založila v roce 1964 skupinu Aktuální umění, v roce 1966 klub Aktual a nakonec hnutí Aktual. Aktual ve všech svých formách pořádal pouliční akce, výstavy a happeningy. Jako jedna z prvních iniciativ v Československu vydávala i vlastní samizdatové periodikum – Aktual. Vrcholným obdobím tohoto hnutí byla léta 1964 – 1966. Knížák rovněž udržoval kontakty s obdobnými iniciativami v zahraničí, například s hnutím Provos z Holandska a s mezinárodní uměleckou skupinou Fluxus. Vliv Knížákova Aktualu i jeho stejnojmenné hudební skupiny na formování životních postojů a uměleckých projevů “vlasaté” komunity v Praze i mimo ni byl značný a Knížák někdy byl nazýván “Králem mániček”.

Rozmach “vlasatého hnutí” se komunisté pokusili zastavit v roce 1966. 1. května 1966 rozehnala VB znovu neoficiální průvod mládeže. Řada účastníků byla zatčena a odsouzena k nepodmíněným trestům odnětí svobody a v srpnu toho roku přijal Národní výbor hlavního města Prahy vyhlášku proti “chuligánům”. V praxi to znamenalo násilné stříhání zadržených, zákaz vstupu do veřejných prostor – restaurací, kin, dokonce i nádraží! (otec písničkáře Jaroslava Hutky musel za svého syna v roce 1966 zaplatit pořádkovou pokutu za “znečištění” peronu nádraží v Olomouci, čehož se dopustil svými dlouhými vlasy). Oficiálně byla celá kampaň zdůvodňována “hygienickými” důvody a měla zabránit rozšiřování parazitů – vší, a podobně razie probíhaly samozřejmě i na školách a učilištích všech stupňů. Tato opatření postihla zejména Prahu, ale kampaň proti parazitům probíhala i na venkově a v menších městech, vydatně podporovaná tiskem, televizí a bohužel i částí veřejnosti.

Stalo se však něco, s čím Moc nepočítala. Po procesech s účastníky prvomájové demonstrace, po srpnových a zářijových raziích proti “máničkám”, došlo dne 23.9.1966 v Praze k dalšímu protestnímu pochodu. Víc než 130 mladých lidí, zčásti již násilně ostříhaných, protestovalo proti policejní zvůli. Průvod za skandování “Vraťte nám vlasy!” a “Pryč s holiči!” procházel městem, dokud jej nerozehnala VB. Následovalo zatýkání, soud a další nepodmíněné tresty...

Tato demonstrace je prvním známým organizovanějším protestním vystoupením “beatniků-hippies” ve Východní Evropě. Komunitu scházející se na schodech před Národním muzeem se podařilo zčásti rozehnat a tlaku bezpečnosti je vystaven i “Aktual”.

Jako reakci na represe a kampaň médií vydává Milan Knížák “Provolání k dlouhovlasým”, kde se mimo jiné praví:

“(...) Lidé s dlouhými vlasy jsou označováni za zvrhlé, vyjímečné, pitomé, mají kvůli tomu potíže v zaměstnání, na školách, kdekoliv.
Proto se obracím ke všem s vlasy na ramena!
Ať nezůstává jen při dlouhých vlasech. Jsme-li vyčleňováni ze společnosti kvůli tak prosté věci jako jsou delší vlasy, je to patrně známkou, že společnost je chorobná, že její reakce jsou naprosto nenormální, její proojevy nesmyslné. (...). Proto ještě víc bourejme přehrady nesmyslnosti. Zintenzivněme všechny projevy jiného myšlení, ať dlouhé vlasy nejsou jediným projevem. Ušijme si jiné oděvy, reagujme jinak, jednejme nekompromisně, (...), změňme život, aby byl k žití a ne k vegetování. (...) Jednejme! (...) Měňme co měnit můžeme a nečekejme na pomoc z nebes. Jde přece o náš život. Právě teď. A proto o něj bojujme, očišťujme ho, měňme!”                               Milan Knížák, 1966

Ale ani represe ani kampaň médií už “ducha 60. let” nezastavily. I když bylo v roce 1967 znovu rozehnáno prvomájové shromáždění a studentské protesty v říjnu toho roku rovněž zpacifikovala VB, vývoj se již nedal zastavit. Konzervativní vedení KSČ vyklízí pozice a bylo vystřídáno reformním proudem reprezentovaným Alexandrem Dubčekem.

Na přelomu let 1967/68 začal o hnutí Hippies v USA ve větší míře informovat i oficiální tisk. Šlo většinou o zkreslená zpravodajství zaměřující se na vnějškové znaky a projevy hnutí (sex, drogy), nicméně i ty se staly jedním z inspiračních zdrojů pro další aktivity. Mezi mládeží se rozmohla “hippie móda”, která se ve větším měřítku na veřejnosti objevila na 1. Beatsalonu v prosinci 1967 jak mezi publikem, tak i v oblékání rockových skupin.

Politické uvoknění na jaře 1968 umožnilo vznik desítkám sdružení a iniciativ nejrůznějšího zaměření a mezi nimi se objevili i Hippies. Oficiální název jejich organizace zněl: “Czechoslovakia Hippies Club Soul” a jeho předákem byl Martin Beneš z Prahy. Tato skupina na sebe nejvíc upoutala pozornost na 1. máje 1968, kdy několik desítek Hippies šlo v oficiálním průvodu a jejich předáci předali A. Dubčekovi dokonce malý dárek a ujisitli ho svojí podporou. Ovšem “staré máničky” ze schodů a lidé z okruhu Knížákova Aktualu nechtěli mít s těmito “organizovanými” Hippies nic společného.

Hippies Club uspořádal v letech 1968-69 několik celostátních sletů na různých místech republiky (i na Slovensku) a jeho členové se zúčastnili i studentských demonstrací při různých příležitostech, zejména proti válce ve Vietnamu. Jeden z nejznámějších sletů se konal na začátku srpna v Lužné, kam přijel s Hippies podiskutovat i někdejší předseda Československého svazu mládeže. Na tomto setkání se snad poprvé v Československu hovořilo o odmítání základní vojenské služby z důvodu svědomí a přesvědčení. Vlastní oficiální program klubu byl však dost zmatený a s hnutím Hippies (v USA) toho moc společného neměl. Z programového prohlášení Hippies Clubu:

Nechceme:

  1. Špínu duše a těla (zde se zřejmě jednalo o reakci na “hygienickou” kampaň z roku 1966 – poznámka autora), faleš, hulvátství, pomluvu... vše co ubližuje ostatním
  2. Věci a špatné zvyky (jako například užívání drog atd)...

Chceme:

Dbát zákonů naší země, tedy pracovat a nedopouštět se trestných činů...

Program klubu si představujeme jako uměleckou činnost hlásající naše myšlenky...

Nicméně počet registrovaných dosáhl tehdy cca 1100 lidí ve věku 15-25 let. Srpnová okupace na čas aktivity klubu přerušila a jeho členové se zapojili do kampaně proti okupačním vojskům. Lepili plakáty, kolportovali nezávislý tisk atd. Další větší akce uspořádaná Hippie clubem se konala až na jaře 1969, kdy v pražské Lucerně proběhl Svátek květin – koncert a výstava hudebníků a výtvarníků majících blízko ke květinovému hnutí. Hippie club se v té době stal součástí USU – Unie středoškoláků a učňů, v jejímž rámci chtěl vyvíjet svou další činnost.

V dubnu 1969 došlo pod tlakem SSSR k dalším změnám ve vedení KSČ a státu. K moci se dostává prosovětská konzervativní skupina a začíná období tzv. normalizace.

Znovu je zavedena cenzura, je zastavena řada časopisů atd. Hippies se podařilo uspořádat ještě několik srazů, zúčastnili se i demonstrací při prvním výročí okupace ve dnech 19. - 22. 8. 1969, které přerostly v Praze a Brně v pouliční boje na barikádách. Vedle Veřejné bezpečnosti zasahovaly proti demonstrantům i komunistické Lidové milice a jednotky armády s obrněnými transportéry a tanky. Pět lidí bylo zastřeleno, stovky zraněny a zatčeny. Poslední větší hippie sraz se konal v Lednici a byl rovněž rozehnán policií. Po těchto událostech byla USU včetně Hippie Clubu rozpuštěna, stejně jako desítky organizací a iniciativ vzniklých v roce 1968.

V podzemí

Na začátku 70. let se v Čechách začíná postupně formovat hnutí undergroundu. Většina hippies a "schoďařů" 60. let se přirozeně stala jeho součástí. Zpočátku šlo hlavně o příznivce skupin Primitives Group, Plastic People, Dg 307 a dalších, které díky normalizační kulturní politice ztratily možnost veřejného vystupován. Jakýmsi "ideologem" formujícího se hnutí se stal manažer Plastiků Ivan Martin Jirous, zvaný Magor (1944). Komunikačními centry undergroundu a "mániček" vůbec se stalo několik pražských hospod - U Slunců, U Glaubiců, U Vejvodů a dalších. Okruh aktivních příznivců undergroundu se začal rozšiřovat. Vznikaly další hudební skupiny, například Umělá hmota a objevili se i písničkáři, evangelický farář bez státního souhlasu [k vykonávání bohoslužeb] Svatopluk Karásek a Karel Soukup. Každé vystoupení těchto skupin se stalo událostí, na kterou se sjížděly stovky vlasatců z celé republiky. Jeden takový koncert se měl konat 30.3. 1974 v Rudolfově u Českých Budějovic. Ještě před jeho zahájením VB několik stovek shromážděných rozehnala - při zásahu asistovaly i oddíly Pohraniční stráže.

Undergroundu se přesto podařilo zorganizovat několik větších koncertů. V září 1974 se konal 1. Festival druhé kultury v Postupicích a v únoru 1976 v Bojanovicích. K undergroundu se přihlásila i řada výtvarníků a básníků, jako byl například Milan Koch (1948-1974) nebo Egon Bondy (1930). Ivan Jirous ve své Zprávě o třetí hudebním obrození z roku 1975 vymezil pojem undergroundu jako druhé kultury nezávislé na oficiálních strukturách a Bondy ve své próze Invalidní sourozenci (1974), která se stala skutečně kultovním textem, popsal vnitřní svět a život lidí na okraji společnosti těsně před ekologickou katastrofou (všechny tyto texty se samozřejmě šířily pouze v samizdatu).

Situací v oblasti kultury mládeže a zejména rockové hudby se však zabývala i vláda České republiky. Ve svém usnesení č. 63 z roku 1975 se mimo jiné praví: "do písňových textů pronikly životní pocity vlastní kapitalistické společnosti, jako nihilismus, anarchismus, filosofie hippies, životní skepse atd..." Útok proti neoficiální kultuře v Československu začal.

V březnu 1976 bylo přes 30 aktivistů undergroundu zatčeno. Na jejich podporu vystoupilo několik českých spisovatelů, například Václav Havel, Jaroslav Seifert (pozdější nositel Nobelovy ceny) a další, také několik politiků, odstavených po roce 1968. Na české poměry se zdvihla nevídaná vlna solidarity se zatčenými. Petice za propuštění vězněných hudebníků podepsalo přes 250 lidí různého politického přesvědčení. Tato protestní kampaň se stala "základem" pro vznik Charty 77 o půl riku později. Přesto byl Ivan Jirous, Svatopluk Karásek, Pavel Zajíček (Dg 307) a Vratislav Brabenec (Plastic people) odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody za údajné "výtržnictví". Ostatní byli propuštěni bez soudu.

Jelikož možností sejít se ve větším počtu neustále ubývalo, nekonformní mládež začala jezdit i na neškodné oficiální kulturní akce. Tak se stalo i v srpnu 1977 v Kdyni u Domažlic, kde probíhaly folklórní slavnosti. Přítomnost více jak tisíce dlouhovlasých lidí ověšených korálky a koženými přívěsky však úřady natolik vyděsila, že byly zrušeny i běžné taneční zábavy v širokém okolí, čímž se koncentrace mládeže v Kdyni ještě zvýšila. Když došlo k protestům proti rušení kulturních akcí, zasáhla VB. Část mládeže se však nečekaně postavila na aktivní odpor a zasahující policisty zahnala na útěk. Pořádek musely obnovovat oddíly Pohraniční stráže s obrněnými transportéry. Je zajímavé, že prudkost a brutalita srážek byla přirovnávána k bojům v Radomi v červnu 1976. I zde bylo zadrženo několik desítek osob a řada z nich odsouzena.

"Somráci", či "hašišáci", jak se v 70. letech začalo máničkám říkat, se však scházeli i na folkových koncertech a festivalech. Beatnicko-hippie image si uchovávali písničkáři sdružení Šafrán - Jaroslav Hutka, Vlastimil Třešňák, Vladimír Merta, Dáša Voňková, Pepa Nos a další. Někteří z nich se zúčastnili ještě hippie sletů a schodových setkání pod muzeem. Do Čech začaly rovněž pronikat první kusé zprávy o hippie komunách v Polsku a jejich sletech v Čenstochové a někteří Češi tam začali i jezdit (například fotograf Ota Nepilý, který zdokumentoval celých 20 let hipísovských poutí na svých fotografiích - jsou vystaveny na adrese http://hippie.wz.cz).

Komuny vznikaly v undergroundovém prostředí i v Čechách. První založil na hrádku Seeberk v západních Čechách Karel Soukup. Další existovala v letech 1973-75? na statku nedaleko Prahy zvaném Zlatý kopec. O pár let později to byla komunita v Řepčicích v severních Čechách a ještě několik dalších.

Určitá inspirace komunami Hippies zde sice byla, ale za hippies komuny se považovat tak úplně nedaly. Nejvýznamnější komunitou se stala Nová Víska u Chomutova v letech 1978-80. Zde se konala řada koncertů, festivalů a výstav. V Nové Vísce vznikl rovněž legendární undergroundový časopis VOKNO, který mimo jiné otisknul i paměti hippie aktivistů z USA a jejich manifest z roku 1967. Všechny tyto komunity se postupně Bezpečnosti podařilo zlikvidovat - vyvlastňováním usedlostí, vystěhováním atd. Aktivní byly i další komunity Hippies v severních Čechách, kde byla koncentrace vlasatců vedle Prahy snad největší v Československu. Jedna z nich, v Jablonci nad Nisou, se stala v roce 1980 pod záminkou šíření "toxikománie" (obvinění pěstovali konopí-marihuanu) terčem policejní a soudní represe. O tomto případu rozsáhle informoval místní komunistický tisk.

Na přelomu 70. a 80. let přestala hašišácko-hippies móda mezi nekonformní mládeží dominovat a dlouhé vlasy, zelené bundy, somrtašky apod získaly konkurenci v atributech nastupujícího hnutí Punk.

80. léta

v první polovině 80. let začínají mezi nekonformní mládeží ožívat pacifistické myšlenky a ideje. Byla to reakce na rozmísťování jaderných zbraní v Československu a pokračující útoky VB proti tzv. "nedovoleným shromážděním". Vyskytly se i případy odmítání nástupu základní vojenské služby [jeden z odpíračů, Jan Hrabina, zdůvodnil své rozhodnutí nenastoupit do armády v roce 1981 mimo jiné i tím, že měl obavy z možné intervence ČSSR v Polsku].

Po dlouhé době se v pražských ulicích znovu objevují happeningy - Dny krabic, Den draků, Den kuliček, Živé šachy atd. Byly to akce podobné těm z 60. let a šlo při nich především o to zbavit lidi strachu veřejně vystoupit, ale také zjistit reakce veřejnosti a VB. Jak se později ukázalo, významnou událostí bylo založení pomníčku Johna W. Lennona v prosinci 1980 na Kampě, který se od té doby stal místem každoročních setkání pacifistické a hippie mládeže. Tato shromáždění se konají vždy 8. prosince a až do roku 1988 byla rozháněna policií a památník systematicky ničen. To však vedlo k postupné radikalizaci a zprvu tichá vzpomínková shromáždění se v letech 1984-88 změnila na bouřlivé protestní demostrace. K zvlášť významné manifestaci došlo 8. prosince 1985, kdy počet účastníků dosáhl jednoho tisíce a zaskočená policie nechala průvod za skandování "Rakety do šrotu", "Místo zbraní květiny", "Chceme svobodu" a "Zrušte armádu" procházet městem.

První pacifistická demostrace se v Praze však konala již 3. května 1983. I když byl tento "Pochod proti násilí a válce", jehož se zúčastnilo několik desítek mladých, zastaven Veřejnou bezpečností, zahájil řadu dalších neoficiálních pacifistických a mírových vystoupení a aktivit v následujících měsících a letech, které vyústily v založení NMS - Nezávislého mírového sdružní, a Mírového klubu Johna Lennona - ale to už je jiná historie. K dalšímu pacifistickému protestnímu pochodu došlo v červnu 1983 po ukončení oficiálního Mírového shromáždění organizovaného komunisty, které se konalo v Praze. Několik stovek mladých lidí (mezi nimi pochopitelně mnoho vlasatců) skandujících hesla o míru a svobodě znovu rozehnala VB.

K tvrdým zákrokům VB docházelo rovněž při rušení rockových festivalů a koncertů. Stalo se tak v roce 1982 v Kaplicích (zde znovu zasahovala i Pohraniční stráž) a zejména 11.6. 1983 v Brně, kde se mládež postavila na aktivní odpor. Aktivizovala se i mládež na Slovensku. V prosinci 1982 se jedna bratislavská komunita pokusila uctít památku J.W. Lennona i tam. Došlo k masivnímu policejnímu zákroku.

O všech výše uvedených akcích se nedá říci, že by měly vyhraněný "hippiesovský" charakter, ale značná část účastníků měla k tomuto hnutí blízko a byla jeho myšlenkami ovlivněna. Ale přesto se konala jedna demonstrace, která se dá za hipísovskou bez přehánění označit, alespoň podle vzhledu účastníků. Došlo k ní 7.5. 1985 po ukončení jedné z obvyklých komunistických manifestací u příležitosti ukončení Druhé světové války. Skupina Hippies s transparenty Slunce svítí pro všechny, Lásku ne válku, se vydala na pochod Prahou. Jejich počet vzrostl asi na 40 lidí, kteří zamířili před velvyslanectví USA a NSR (tehdejšího Západního Německa), kde jim policisté salutovali v domění, že jde o oficiální akci. Dalšího pochodu na Hrad se však neodvážili a pochod sami ukončili.

Lennonovská shromáždění a demonstrace, mírové pochody a srážky s Bezpečností při zakázaných festivalech se staly jakousi "předehrou" k protitotalitním demostracím v letech 1988-89. Nekonformní vlasatá mládež byla první kdo na ulici veřejně manifestoval své názory. Jednou z příčin radikalizace a odhodlání k veřejným protestům této části mládeže byla nová komunistická kampaň proti rockovým skupinám (tentokrát Nové vlně) a likvidace legálně působících kulturních iniciativ: Jazzové sekce a Sekce mladé hudby. Určitou roli sehrál i vliv neoficiálního mírového hnutí v NDR, protijaderného hnutí v západní Evropě a v neposlední řadě i pokračující odpor v Polsku. Někteří z aktivních účastníků Lennonovských shromáždění a dalších akcí navázali kontakt s polskými Hippies již v letech 1980-81 (například s Wydawnictwem Pacyfistycznym) či ještě dříve.

Po Listopadu

Po listopadovém převratu v roce 1989 se několik mladých pokusilo založit iniciativu Look out!, jakousi obdobu Hippies Clubu z roku 1968. Ale mimo několika menších setkání se žádnou významnější akci nepodařilo uskutečnit. Lidé mající blízko k myšlenkám Hippies se spíš začali angažovat v ekologických iniciativách, v nejrůznějších východních duchovních směrech a nebo v anarchistickém hnutí. Starší aktivisté undergroundu se začlenili do oficiálních politických a státních struktur jako poslanci, úředníci či dokonce jako důstojíci Bezpečnostní informační služby (jako třeba vydavatel VOKNOa) atd. Ducha 70. let si udržela část undergroundu působící v Linhartově nadaci. Dům na Malé straně v Praze, kde tato iniciativa pořádala své kulturní akce, byl však po vypršení nájemní smlouvy vyklizen policií v lednu 1991. Zánik této komunity se považuje za konec kontinuálního hnutí undergroundu 70. let.

Další komunitou, kde ožil "duch 60. let", byl squatt Zlatá loď na Starém městě v Praze, obsazený asi třiceti lidmi (někteří s malými dětmi) v letech 1992-94. I tato komunita byla rozehnána a vyklizena policií.

K určitému oživení myšlenek Hippies došlo v roce 1995 v souvislosti s evropským setkáním Rainbow Family na Šumavě. V letech 1995-96 proběhlo ještě několik setkání Rainbows na různých místech Čech za účasti několika desítek až set lidí. Ukázalo se však že tyto akce nemají pevnější zázemí a podporu. Současné "Hnutí Rainbow" či Hippies je v České republice roztříštěno na menší skupiny a jednotlivce především na Moravě a v Praze. Jediným místem pravidelných setkání je Lennonova zeď v Praze na Kampě. Každoročně se rovněž konají hudební festivaly na statku Ivana Jirouse v Kostelním Vydří na Českomoravské vrchovině.

V polovině 90. let zaniklo undergroundové periodikum VOKNO a tak se jediným undergrounovým časopisem, který se tematikou Hippies pravidelně zabývá, stalo "Mašurkovské podzemné", založené na Přerovsku v roce 1984, který publikuje články o Hippies, konopí, Rainbow, hudbě atd. V roce 1993 vyšlo na Moravě jedno číslo samizdatového, čistě hippiesovského magazínu Perceptis, další se však již vydat nepodařilo, snad pro nezájem čtenářů.

V posledních letech se zdá, vzhledem k duchovní prázdnotě ve společnosti, k fašizujícím a násilným tendencím, jež se staly bohužel téměř normálními jevy, že filosofie Hippies může být inspirací, přínosem pro různé iniciativy a pro život v dalším tisíciletí.

DODATEK:

Část nekonformní mládeže, mající blízko ke křesťanství, se sdružovala i při sborech mládeže, především evangelických církví. Mnohé neformální skupiny nikdy organizačně nesplynuly s církevními institucemi a měly silné vazby na underground. Toto prostředí by se dalo přirovnat k Ježíšovu hnutí v USA na konci 60.let a nebo k nynějším poutím kněze Špaka v Polsku. Tento proud vystoupil významně na veřejnost ve dnech 6. a 7. Července 1985 na Velehradě při celostátní pouti u příležitosti 1000. výročí příchodu křesťanství do Čech. Večer 6.7. několik tisíc mladých odmítlo vyklidit prostory v okolí Velehradské baziliky a skandovalo hesla na podporu Jana Pavla II. a zpívalo křesťanské písně. Část z nich volala: "Nejsme sami, Polsko půjde s námi".

Leden 2000. Psáno pro polský hippie časopis Deziderata.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokud máte jakékoliv připomínky, upřesnění, příspěvky či se chcete organizovat, setkat, pozvat další lidi na vaši akci, pobavit se, napište mi: petr@hippie.wz.cz - Petr. Mohu Váš dopis uveřejnit na těchto stránkách, odepsat, atd.

Podívejte se na naše stránky http://hippie.wz.cz, kde je popis polských Hippies poutí, fotky, další odkazy. Stránka je psána anglicky se stručnějším českým překladem.

Světový přehled akcí Hippies: http://www.hipplanet.com,
Rainbow Family:
http://www.welcomehome.org

Archívy probádal a tento článek sepsal: Roman (Praha).

Do počítače přepsal a lehce doplnil: Petr

 

Plakáty z USA