Centrum pomoci a koordinace vzájemné pomoci sociálních invalidů 
KAMP

Tímto razítkem byla začátkem března potvrzena existence občanského (!) Sdružení Sociálních invalidů KAMP. Na následujících stránkách máte možnost si přečíst KDO to je sociální invalida, PROČ to sdružení vzniklo a hlavně - CO máme za lubem…
(Doufáme, že během četby zjistíte, že máte všechny syndromy sociální invalidity! )

    Registrace provedena

    dne: 5. 3. 2002
    pod č. j. VS/I - 1/49 483 /02 -2
    IČO 265 85 332

Manifest sociálních invalidů

Neradi pracujeme od devíti do pěti (natož od sedmi do půl čtvrté). Nemáme to rádi a nejde nám to. Ti z nás, kteří přeci jen tak pracují - a činí tak násilí na sobě samých - jsou unavení, podráždění otupělí a pokud nemají deprese, tak je ovládá stres. 

Lidé okolo nás a dokonce naši blízcí - rodiče a příbuzní, tvrdí že jsme flákači. Mají pravdu - vážně jsme flákači… Jenže jak to, že můžeme do pozdního večera malovat, v noci šít zvony, celé hodiny trávit nějakými happeningy…? Naši blízcí tvrdí, že chceme dělat jen to, co chceme. A copak je to špatně?! Copak lidi okolo nás nechtějí to samé?! Nebo chtějí to samé co my, ale sami proti sobě dělají to, co chtějí jiní?

My jsme zkrátka víc nedočkaví, netrpěliví, máme víc dobrodružnou náturu a nehledíme do budoucnosti, na penzi… Někteří z nás dokonce upřímně doufají, že se jí nedožijí.

Jsme sociální invalidé!

Nejen v oblasti práce zažíváme duševní a fyzické nepohodlí. I v každodenním životě, dokonce ve většině demokratických zemí jsou sociální invalidé diskriminováni. Mohli bychom založit politickou stranu, probojovat se do parlamentu a na program jednání zařadit vydělení části státního rozpočtu na sociální zabezpečení sociálních invalidů. Ale i s tím je až moc práce… A
navíc - je lepší šlápnout do hovna, než do politiky. A to všechno proto, že jsme sociální invalidé.

Nebudeme zakládat politickou stranu. A nebudeme na státech vymáhat důchod a sociální výhody. Vždyť akademik Mičurin řekl: nemůžeme čekat od přírody almužnu, naším úkolem je všechno si vzít sami!

Vytvoříme Centrum pomoci a koordinace vzájemné pomoci sociálních invalidů. V našem centru bude dost místa pro všechny flákače, kteří jsou netrpěliví, tvořiví, zvláštní… pro hippies (a nejen pro ně). Kromě dílen, kde nebude existovat pracovní doba a exploatace, budou v Centru: knihovna literatury sociálních invalidů a videosál s našimi (invalidovskými) filmy, kavárna a čajovna kde se nikdo nebude ptát - “ještě něco?”, krámek s našimi invalidovskými hadry za invalidovské ceny… To bude naše Centrum, nevelké Centrum (nejsme stiženi globalizmem), ale pro nás tak akorát! Budeme tam moct žít pohromadě a nikdo se nebude ptát - kdy vstáváš, co posloucháš a co děláš (neděláš). Centrum sociálních invalidů, kteří si chtějí navzájem pomoci přežít v Babylónu.

Jestli jsi zvyklý nejen brát, ale i dávat, jestli je ti těžko žít obklopen mastňáky a problémy světa, které nejsou tvými problémy, jestli jsi přitahován k sobě podobným - jsi jako my. Lenivý, tvořivý, přemýšlivý, divný… Sociální invalida.

Tonoucí se musí stébla chytit sám!

Trocha povídání a vzpomínání a snění o sociálních invalidech

Je to už třicet let, co Egon Bondy napsal knížku, která, bohužel, začíná pomalu upadat v zapomnění. Ta knížka se jmenuje Invalidní sourozenci. Odehrává se v době, kdy na Zemi vyhrál reálný socialismus a naše planeta je pomalu zalévána vodou, země se potápí. Na malých ostrůvcích přežívají jen dva druhy lidí: v přetechnizovaných městech žijí ti, kteří podporují Moc (a takových je většina) a na vsi žijí invalidi. Invalidi nejsou postiženi tělesně, naopak jsou velmi čilí. Ale jsou invalidy z pohledu té většiny. Jsou invalidy v tom mentálním smyslu slova: nepracují, pobírají raději mizernou podporu, netouží po technických vymoženostech, nedělají kariéru, ačkoliv mnozí z nich jsou vzdělaní, poslouchají šííílenou muziku, malují šíííílené obrazy a ještě ke všemu i síííleně vypadají… prostě jsou z pohledu Občana méněcenní. Občan se jich taky trochu bojí a Moc na ně pořádá občas štvanice. Kniha končí dobře. Voda všechno zalije, zachrání se jenom invalidi.

Jenže to je román. ve skutečnosti je stále v převaze ta většina a v nepřekonatelné menšině jsou ti, co jsou jiní. Lidé, kteří nemusí být nutně jenom líní, ale jsou pracovití svým způsobem. Obvykle chtějí tvořit nejen věci funkční, ale i hezké, zajímá je, jestli těmi věcmi nebudou nikomu škodit, když zrovna kolem nich letí motýl tak klidně nechají práce a utíkají do přírody, potřebují mít okolo sebe lidi, které by mohli mít rádi a lidi, kteří mohou mít rádi je, aniž by se navzájem stýkali jen podle stupně sociálního hodnocení ve společnosti. Takoví ti lidé prostě jsou.

A nejen to. Ti lidé mají tu slabinu, že nikdy nepolezou na barikády a nebudou z těch barikád řvát, že kdo nežije jako oni je nemocný, nemá právo na existenci apod. Ti lidé jsou obvykle dost mírní až mírumilovní a chtějí si jenom dělat svoje.
Společnost jim to ale obvykle neumožňuje. Ti lidé se vždycky čas od času snaží si nějak pomoci. Před čtyřiceti lety to byli diggeři, kdo ve vzdálené Americe tvořili skupiny lidí, kteří sytili hladové, odívali poutníky, ošetřovali nemocné, ukládali ospalé a formou uličního divadla agitovali další a další do skupin vlasatých Samaritánů. O pár let později to byla skupina lidí z Hog Farm, kteří dokázali nakrmit a pobavit desetitisíce lidí na Woodstoku a předvést jim, jak funguje alternativní společenství. Před třiceti lety to byla zakládající skupina lidí, která obsadila objekty ve čtvrti Christiania a vytvořila tak unikátní projekt města ve městě. Všechny tyhle skupiny mají (měly) společné několik věcí: jsou vytvářeny společným úsilím, jsou soběstačné, jsou to příklady jiného (než toho obecně přijatého) způsobu života. A to jsou jen nejznámější příklady.

I v téhle zemi je dost lidí, kteří jsou dostatečně jiní, aby na sobě cítili nepřízeň okolí. Je ale těžké opírat se sám o sebe. Ti, kteří se často cítí sami a žijí jen z naděje, kterou jim dává minulost a z občasných setkání s někým sobě podobným. Jinak jim ale nezbývá nic jiného než žít uvnitř té většiny. Největší beznaděj takoví lidé pociťují ze své závislosti na společnosti, která jim není blízká, a kterou většinou sami kritizují

Pár takových lidí se sešlo na Kampě a rozhodlo se znova to zkusit. Ne změnit svět, ale vytvořit vlastní pozitivní ghetto, o které by se lidé mohli opřít, a které by jim dalo svobodu - materiální i duchovní. Nenašli jsme lepší název pro sebe sama než sociální invalidé. Jdeme ve stopách Invalidních sourozenců. Chceme vytvořit svůj malý svět, který by byl soběstačný a jiný - invalidní. Svět naruby.

Ze začátku to bude hodně těžké, netrpěliví budou malomyslně odpadávat a budeme muset víc dávat než brát. Je ale lepší dřít na něčem, co jednou bude naše, než pracovat někde, kde většina naší pracovní síly bude zhodnocena v daňovém systému společnosti, které si nevážíme.

Sociální invalidé

Centrum pomoci a koordinace vzájemné pomoci sociálních invalidů KAMP

Centrum KAMP je neziskovým občanským sdružením. Centrum bylo založeno, aby lidem, kteří se považují za sociální invalidy mohla být poskytována pomoc a aby si tito lidé mohli navzájem pomáhat. Aby se tyto snahy staly skutečností, centrum KAMP by v konečné podobě mělo poskytovat toto:

- dílny, ve kterých by každý sociální invalida mohl dělat to, co umí a kdy se mu to zachce

- bydlení pro členy KAMP a hostel pro kamarády a přátele sdružení

- knihovna, promítací sál, koncertní sál, galerie (může být i dohromady)

- obchůdek, v kterém se budou prodávat věci vyrobené v dílně Centra (nejlépe ve staré Praze)

- klub, čajovna

- nakladatelství pro vydávání časopisu (Duhovky) a knížek

- sklad, ze kterého se bude poskytovat bezplatná pomoc (oblečení, jídlo atd.)

Práce v Centru bude probíhat následovně: členové KAMP, pokud zrovna budou mít čas a chuť, budou moct pracovat v dílně, která bude otevřená všem druhům řemesla: šití, batikování, vyrábění ozdob, truhlařině, výrobě papíru atd. atd. To, co každý vyrobí se bude prodávat v obchůdku Centra. Poté, co se výrobek prodá, dostane autor celý výdělek, kromě malé sumy, která pokryje náklady na materiál a elektřinu.

Každý z členů KAMP bude moci dobrovolně darovat libovolnou částku do Fondu Centra, ze kterého se v případě potřeby bude hradit jídlo apod.

V sobotu a neděli bude Centrum otevřeno pro všechny - zvědavce, kamarády a sympatizanty Centra atd. O víkendu se budou v Centru odehrávat různé akce a happeningy, koncerty, výstavy apod.

Všechny tyto akce budou zdarma nebo za pouhou symbolickou cenu (koncerty), protože KAMP je neziskovou organizací.

Prostředky na provoz Centra se budou získávat ze sponzorských darů, z příspěvků členů a z příjmů z činnosti Centra.

Cílem Centra není zlegalizovat pojem “sociální invalida” a poté získávat od státu jakékoliv výhody.

Centrum KAMP chce jenom pomoci sociálním invalidům, aby si časem uměli pomoci navzájem a mezitím jim (sobě) vytvořit životní prostředí, v kterém se mohou cítit maximálně svobodně.

Centrum KAMP chce rukama sociálních invalidů vytvořit klidný ostrov uprostřed nepříjemné konzumní společnosti, chce dát sociálním invalidům možnost stýkat se se sobě podobnými, chce dát možnost výdělku podle míry potřeby každého invalidy a podle míry jeho psychicko-fyzických zvláštností. Centrum KAMP chce pomoci vyvarovat se všeho negativního, co obklopuje sociálního invalidu v tzv. normálním světě.

Na rozdíl od různých státních institucí a jiných podobných sdružení, není smyslem a cílem KAMP rehabilitace sociálních invalidů a zavlečení invalidů zpátky do “zdravého” světa.

Domníváme se, že zdravá společnost je ta naše, společnost se skromnými potřebami, společnost, ve které se cení krása individua nad “krásou” masy, společnost ve které jsou důležitější morální a ne materiální pohnutky.
Považujeme se - my, leniví, tvořiví, hippísáčtí - za normální a zdravé.

Realizace takového Centra je přirozenou snahou, zachovat sebe a své ideály v tomhle nesprávném (z našeho hlediska) světě.

Tonoucí se musí stébla chytit sám!
Zakládající členové KAMP

Sociální invalida

Sociální invalida je neoficiální charakteristika člověka, která není uznávána ani jedním státem světa.

Sociální invalida je termín, který je používán v mnoha (tzv. vyspělých) státech sociology.

Sociální invalida je člověk, kterému je z psychických nebo sociálních důvodů zatěžko žít v tzv. “normální společnosti”. Následky takového nuceného života v cizím prostředí se projevují různě - od neurózy přes toxikomanii , alkoholismus až po deprese a sebevraždy.

V souvislosti s výše napsaným je pro sociální invalidy typické vytváření tzv. subkultur. Typickým
příkladem vytvoření takového vlastního světa jsou hippies. Mají svou módu, svůj slang, svůj folklór, své zvyky, v rámci možností i svou společnost - komuny, squatty, setkání apod. 

Sociální invalidé jsou z hlediska většiny lidí příživníci, flákači, kteří roupama neví coby atd., ačkoliv
v některých zemích (Holandsko, Dánsko) si už sociologové všimli, co odlišuje sociálního invalidu od
druhých lidí - je to tzv. vrchol aktivity a vrchol pasivity, které chybí lidem, kteří se prostě chtějí na
společnosti přiživovat.

V období tzv. vrcholu aktivity se sociální invalida věnuje různým věcem, které ho baví - kreslí, hraje na hudebních nástrojích, něco vyrábí, organizuje nějaké akce apod. Vrchol aktivity se bohužel často nekryje s možnostmi sociálního invalidy - nemá nářadí, je noc, zrovna se nic neděje a tak.

V období tzv. vrcholu pasivity je sociální invalida často ochotný být o hladu, v zimě a trpět jinými
nepříjemnostmi, ale nemá sílu cokoliv proti tomu dělat. Tím spíš není ochoten nutit se násilím a nemá smysl ho nutit.

Psychologové dodnes považují sociálního invalidu za výmysl a nazývají ho nedisciplinovanou osobou se sklonem k antisociálním činům.

Zpět na Pouť Hippies                                                                    Chcete si tuto stránku vytisknout?